Oceány pokrývají více než 70 % naší planety, přesto o nich víme méně než o povrchu Měsíce nebo Marsu. Hlubiny moří zůstávají poslední neprobádanou divočinou Země – místem, kde absolutní tma, drtivý tlak a ledový klid vytvářejí ideální podmínky pro tvory, které lidská fantazie po staletí označovala za mořské nestvůry.
Zatímco laici nad příběhy námořníků o obřích hadech a krakenovi mávají rukou, moderní věda zůstává fascinovaně ve střehu. Kryptozoologie – věda zkoumající zvířata, jejichž existence nebyla spolehlivě prokázána (kryptidy) – má totiž v případě hlubinných oceánů v rukávu silné trumfy.
Od mýtů k realitě: Když věda musela kapitulovat
Historie ukazuje, že posmívat se starým námořním legendám se nevyplácí. Mnohé hlubinné kryptidy se totiž nakonec ukázaly jako naprosto reální tvorové.
- Kraken (Krakatice obrovská): Po staletí byl považován za mýtus ze severských ság – monstrum, které stahuje celé koráby pod hladinu. Vědci legendu odmítali, dokud moře nezačalo na pláže vyplavovat obří kusy chapadel. Dnes víme, že krakatice obrovská (Architeuthis dux) skutečně existuje, dorůstá délky přes 12 metrů a její oči jsou velké jako fotbalové míče. První živý exemplář v jeho přirozeném prostředí se však podařilo nafilmovat až v roce 2004!
- Mořský had (Regalecus glesne): Příběhy o obřích mořských hadech, kteří se vlní na hladině, mají pravděpodobně na svědomí setkání s hlístounem červenohlavým. Tato záhadná stříbřitá ryba s červenou hřívou dorůstá délky až 8 metrů a žije v hloubkách kolem jednoho kilometru. Když onemocní nebo umírá, vyplave k hladině, kde její zjevení po staletí děsilo posádky lodí.
Proč vědci věří, že v hlubinách stále něco skrývá?
Biologové a oceánografové nehledají bájné nestvůry s magickými schopnostmi, ale racionálně kalkulují s možnostmi, které hluboké moře nabízí.
1. Gigantismus hlubinných organismů
V biologii existuje fenomén známý jako hlubinný gigantismus. Živočichové v extrémních hloubkách (jako jsou korýši, měkkýši či paryby) často dorůstají mnohonásobně větších rozměrů než jejich příbuzní u hladiny. Důvodem je pomalý metabolismus, dlouhověkost a potřeba efektivně hospodařit s energií v chladném prostředí. Pokud existuje hlubinná verze některých známých druhů, může být monstrózní.
2. Akustické záhady: Zvuk „Bloop“
V roce 1997 zachytily podmořské mikrofony amerického úřadu NOAA v Tichém oceánu extrémně hlasitý, nízkofrekvenční zvuk, který dostal název „Bloop“. Zvuk měl organický charakter, což znamenalo, že ho muselo vydat živé stvoření. Problém byl v tom, že byl několikrát hlasitější než volání plejtváka obrovského – největšího známého zvířete v historii planety. Vědci později zvuk připsali praskání ledovců, ale stín pochybnosti a teorie o neznámém obřím tvorovi v lidech žijí dál.
5. Nekonečný prostor bez lidského dohledu
Většina moderních lodí se drží striktně vytyčených obchodních tras. Mimo tyto „mořské dálnice“ leží miliony kilometrů čtverečních oceánu, kde nikdo nepluje celé roky. Pokud k tomu připočteme fakt, že většina hlubinných sonarů mapuje dno jen s nízkým rozlišením, prostor pro existenci neznámého živočišného druhu o velikosti kamionu je stále obrovský.
Na koho mají badatelé políčeno dnes?
Vědecké expedice vybavené dálkově ovládanými ponorkami (ROV) pátrají po několika konkrétních záhadách:
- Neznámé druhy obřích žraloků: Ačkoliv je teorie o přežití prehistorického Megalodona vědecky vyvrácená, hlubiny stále překvapují. Vždyť žralok širokoústý, dorůstající délky přes 5 metrů, byl objeven až v roce 1976. Kolik takových druhů ještě zbývá?
- Dlouhoramenné olihně (Magnapinna): Tyto bizarní bytosti s chapadly dlouhými až 8 metrů, která svírají v pravém úhlu jako pavoučí nohy, byly poprvé spatřeny až na přelomu tisíciletí. Vědci dodnes netuší, jak žijí, čím se živí a jakých maximálních rozměrů mohou dosáhnout.